jaký to je bejt vítr na Blog.cz

Myšlenka, leč velmi silně si přeju, aby to byla realita. Myslím, že statistika nuda je, má však cenné údaje. V tomto případě mluví tyto údaje zcela jasně: 5 výher, 4 remízy, 7 proher. Pane Bílku, vím, že poskládat mužstvo je ohromně složité, ale proč nám to děláte?

Abych byl upřímný, tak chápu, že zrovna repre má specifický charakter. Jde o to podkládat tým z nejlepších. Jenže nejlepší na placu nemusí být nejlepší v kabině a souvisí s tím řada mimofotbalových aktivit. Pokud mi někdo nesedne jako clovek, je prirozene, za mi to s nim na hristi mozna nebude ladit. Hraci jsou však profesionalove a spoustu věci dokazou pominout. Obecne, nadruhou stranu plati, ze i když se mnou v poli jako spoluhrac hraje totalni svine, ale na hristi si sednem, tak si proste ve hre sedime a funguje nam to. Mozna by se mel někdo kompetentni zamyslet, zda by to neslo u naší repre psychicky lepe! Je to do oci bijici.

Ceši se navíc odráží od roku 96. Tehdy silna generace vybojovala stribro. Poby, Paja, Vláda, Koubič, Páťa a mraky dalsich. Ty lidi byli nekde jinde. Nekde jinde v tymovosti a nekde jinde ve fotbalovosti a nekde jinde lidsky. V téhle dece podle mě dost jedem, i když uz méně nez drive. Hlavne to byli hotoví hráči. Kazdej z nich sel ven, tam drel a drel, sel za svym snem a pak je nekdo poskkladal vedle sebe. Zjistilo se ze to funguje. Byli to totiz hotove osobnosti - zivotne i fotbalove. Okusili velmi tezky chlebicek, konkurenci a obstali. Ale hodilo to na nas narodne nejakou psychickou perinu, ze jsme nejaci brazilci, ci co. Jenze my nejsme brazilci. Tenkrát ten tým měl obrovskou devízu. Byl to dříč, navíc si hráči sedli jako lidi, coz je zcela evidentni, navíc vzdycky dokazal prekvapit, viz Pobyho dloubak. Tomu se říká kreativita, kreativní duch. Když nevis, tak v poslednim zlomku sekundy vymysliš. Tech momentu tam bylo takovych několik.

Mentalita tymu, jak jsem uvedl, je vice nez dulezita. My tady porad nekoho zkousime, ano je potreba davat sanci mladym talentum, fluktuace, delani vetru, my tady porad po jednom zpackanym vykonu hledame vinika. Jenze vinik je furt stejnej, že pane Bilku. Vim, ze je to dlouhodoba práce, Strasne dlouhodoba. V kontextu Brücknera velmi dlouhodoba. Jenze zatím to nevypada drahý mistře, že byste dokazal tento nastroj nejak rozumne vyladit. Spis mu zlomite krček, prasknete struny… Je to fakt beh na dlouhou trat, ale zatím teda ńevidim cil, nevidim zmenu k lepsimu. Je to jak když nas hodili do blata jmenem Bilek a my se v nem placame.

Problem? Problem není evidentne v nastaveni taktiky. Jo, italsky fotbal je podle me v krizi, i když AC ted prejelo Arsenal. Itálkové moji milovani zjistuji, ze taktika uz nestaci. Jezdit takticky devadesat minut dokaze každý bridil. Zatím jsem si krom nekolika stinu, nevsiml nejakych taktickych markantnich chyb. PROBLEM je v psychice! Složky motoru česká reprezentace nejsou kompatibilni. Tymovost není videt. Kazdej tam hraje sam za sebe. Je to v jejich hlavach. V prenesenem vyznamu, který je naprosto nekompromisni: JE TO TOTIŽ VE VASI HLAVE, pane BILKU! Ta psychika mentalita ceskyho tymu je hrozna. Je rozbombardovana a je to videt, moc videt. Takhle se stavite mozna k zivotu vy, timhle neucesanym stylem, ale nejde to delat u repre, nemá to vysledky a copak to nevidite? Vase aprobace pro narodni muzstvo? Uspesne vedeni nejfinancneji zajisteneho ceskeho klubu. To se delaj vysledky, jenze klubovy fotbal je něco jineho, ne? Myslim, pane Bilku, ze byste mel zacit nejdriv u sebe, co vy na to?

P.S. Proc za vama stoji svaz, je mi zahadou, ale zrejme mate dobré kontakty. V Čechách je mozne vse.

Vse nastalo ve smeru, ze jsme nejlepsich tricet z asi dveste lidi z celyho města. Od tohodle smeru to celkem brzy odklonil nas nestandartni pomer 15 kluku na 16 holek. Inteligenci to z naší tridy primo tryskalo. To samy se dalo rict o naší kreativite. Kreativite obecne a kreativite vymejslet ruzny ptakoviny. Ono ale taky dost zalezi, kam se ta inteligence usmerni. My ji usmernili dobrym smerem. Spoustu vtipu, spoustu nejvetsich kravin, první holka, první pojezdy krokovych variaci v tanecnich, první konzik, první pivo, první cigaro, první zlomeni srdce, první zlomeny srdce, první boj o holku, první zhrzeni, první tezky ozrani, první boj o místo pod sluncem. První boj o svoji osobnost a tvarovani svejch detskejch snu do snu pubertalnich. Jooo, byly to dobry roky, když to beru zpetne. Nektery historky jsou k nezapomenuti. Hlavne ty mezi ucitelama na gymplu a nama. O tom ale az nekdy jindy. Ono vlastne i historky z normalniho zivota stoji zato. Proste inteligentni humor, kterej se trochu pribrousi a dotahne do presahu ostrejsiho humoru, je k nezaplaceni. Holky nas proklinali, nenavideli a když prestali milovat kluky o 4 roky vejš, tak i pokecali a byly v klidu. Tam nekde zacina moje zivotni pout, která prozatim byla dost narocna. Hlavne k pozdeji stanoucim se udalostem. Jinak hazena, škola, zabava, kamosi, rodina. Mam to docela srovnany. Zivotni prohry a vyhry. Jako u normalniho člověka prevazuje to první, protože kdyby prevazovalo to druhy tak to znamena, ze bud neziju, nebo ziju ve zlaty kleci, nebo jsem mimo. Mozna je taky docela dobrej psychologickej moment, ze clovek si ty prohry pamatuje vic nez ty vyhry. Aspon takhle to mam ja. Dulezity je, ze nejvetsi zivotni vyhru jsem si schoval na nejdulezitejsi okamzik v mym zivote. Nastesti.
Občas mívam pocit, že jsem Jidáš, který tu a tam na sebe vezme roucho Ježíše. Nastesti taky nekde tam vzady v duši věřím, že toto je jenom moje představa. Asi se mi taky dost líbí to přirovnání.

Vstal. Mrkl okem, jestli je světlo. Bylo světlo. Asi už bude víc než 7:45. Obloha byla jasný azuro. Slunecni paprsky vytvářeli palbu světla. Nebe bez mráčku. Kdyby nevěděl, že venku je přibližně -20 a půl metru sněhu, přišlo by mu, že je začátek letního dne. Měl hrozně rád letní dny a noci. Letní atmosféra přírody se logicky nikde v roce nevyskytovala. Nastupující lehký noční teplý chlad, slunce už skoro zapadlé, zvuk cikád. Šustění a ozvěny přírody. Ranní vlahé rozbřesky, pak denní smažba a zase příchod nočního teplého chladu.
Musel jít na záchod. Uvařil si kafe. Zalil dno prázdnoty hrnku. Vrátil se do pokoje a lehl na postel. Zvedl se a šel si udělat rohlík. Má hlad. Rohlík a tavený sýr se šunkou. Neměl rád, jak se mu pozlátko skrz zbytky mazlaviny přilepilo na prst. Někdy se ale podařilo tomu vyhnout. Pozlátko se mu právě přilepilo na prst. Pil kávu, kousal rohlík, pil kávu, kousal rohlík. Těšil se úplně neuvěřitelně až budou čtyři hodiny odpoledne. Uklidil hrnek do myčky, talíř od rohlíku tamtéž. Šel do koupelny. Začal si čistit zuby a otočil napouštění vany. Vyplivl zbytek pasty a umyl pusu vodou. Došel pro nové spodní prádlo, křížovky a už skákal do vany. Vana byla skvělá pohoda. Vzal křížovky a luštil. Stejně nadtím nepřemýšlel, což zjistil po deseti minutách. Přemýšlel nadtím jak jsou někteří lidé vanoví a jiní sprchoví. Byl těžce vanový typ. Sprcha mu přinášela úlevu jen v dlouho trvajícím vedru. Tekoucí voda mu vlévala energii. V tomhle čase byla vana jako bažina. Někteří lidé byli ale zase vyloženě sprchoví. Sprchu měl spojenou s velkoměstem. Když uvažoval, tak vlastně ani v jednom z bytů, kterými prošel nebyla vana. Asi málo místa, ušetřit každý cenťák, taky je to levnější na vodu. Jo, vlastně v jednom byla. Jenže tam se sprchovali, protože v koupelně byla celoročně zima. Ležet ve vaně bylo jako být brusinkou v kostce ledu. Druhý moment spojení sprchy se svojí osobou měl sport. Byla to paráda. Člověk se ve sprchových aparaturách různých stadionů a jiných zařízení stal zase člověkem. Smyl ze sebe pocit, že se přilepí ke všemu, co projde kolem, překontroloval modřiny a vyšel zase easy do světa.
Mít tak kolem vany prostor. Kámoš to měl. Normálně položený časáky, knížky a tak. Občas tam i jedl. Jídlo ve vaně už mu přišlo trošku moc, ale zbytek byl fajn. Takhle by tam dokázal ztrávit celé dny. Celé dny, dokud by se nerozmočil. Ono by ho to asi přestalo bavit. Když si představil měsíc ve vaně, vstávaly mu vlasy hrůzou. Ale sem tam. Ve vaně se dá dělat ještě spoustu dalších věcí. Jestli pak je vanová nebo sprchová?

Tak rozraz hlavou zed a let, místo je tady, cas je ted, limity jen v tvy hlave jsou, ulet jim nez te zabijou. Strach co te svira, ten strach ses ty sama, zbavit se kukly a volne si vzlitnout, krasnym motylem se stat. Tak rozraz hlavou zed a let, místo je tady, cas je ted, limity jen v tvy hlave jsou, ulet jim nez te zabijou.

Probudil jsem se. Jsem lehce zpocený. V pokoji je zima, ale určitě menší než venku. Dlouhé bílé liány dosedají na zem. Vločky nejsou ani moc velké ani moc malé. Otočil jsem se na bok a zavřel oči. Zkusím ještě usnout. Dvě minuty jako hodina a nic. Nemá to cenu. Měl jsem nádherný sen. Loučil jsem se s ní, drželi jsme se, volali na sebe něco o zavolání si a pak jsme se vzdalovali, mávali si a v duchu jsem se bál odloučení a tím se probudil. Podrbal jsem se na zadech. Ještě se mi nechce ven. Potřebuju další dávku. Tahle droga je nejlepší. Měl jsem jich víc, ale tahle má dimenzi. Potřebuju si ji šlehnout. Jsem totálně drogově rozhozený. Začal jsem na malých dávkách, ale přichází přesně ten čas, kdy se mají zvednout. Chci si je zvednout. Hlavně se nepředávkovat. Naprat si to do žíly a kaput. Ne ne ne. Potřebuju další dávku. Úplně cítim jak jdu dolu. Jdu momentálně dolu a sám. Je čas šlehnout. Přemýšlím jestli nejsem závislák? Jsem. Na téhle konkrétní droze rozhodně! Budu kvůli ní krást? Když si to bude přát. Ale ne. No nevim. Jsem čestný a i v tomhle zájmu, bych si to před sebou sice obhájil, ale je otázka, jestli by mě to někdy pak nevykotlilo. Potřebuju další dááááávku!!!!!!! Do prčic. Začínám blouznit. Začínám blouznit o téhle droze. Probodává kůži a je v těle. Nádhera. Vlastně nikdy jí mé tělo úplně nevyfiltruje. Jsem schopnej utratit všechny prachy, nemít na metadon, abych měl tenhle "heroin". Otočím se na záda. Zpotil jsem se trošku víc. Do prdele, potřebuju zvýšit dávku!!!!!! Copak mě neslyšíte? Šlehni se mi. Začínám sebou cukat. Ze začátku cukám jen v duší, pak už i celým tělem. Přemýšlím o tom, že je fajn, jak v cestě nestojí žádnej dealer. Jenom já a droga. Čistej vztah. Jde to napřímo. Šlehnem se navzájem. Není potřeba pumpovat žíly a proklepávat je. Ani utahování ruky nad loktem. Je to o hodně jednodušší. Tak už mi šlehni!!!!!!!!!!! Dělejte! Copak mě neslyšíte? Bože, šlehni mi! Musím mít další dávku, musím! Je to za víc peněz, ale něco ještě mám. Šlehnout a jet na těch pocitech nekonečný euforie, štěstí, krásy, libosti!

ale za prachy si ho nekoupíš. Su s tebou šťastný! Padám s tebou do nekonečné studny, která nikdy nekončí! je v tobě nekonečnost!

Jel tramvají a pozoroval kupu lidí. Někteří nastupovali, jiní vystupovali, někteří byli zabalení až po hlavu, jiní měli zabalený bez hlavy zbytek těla, masa byla jako děla, tam a dovnitř, za teplem ze zimy do tepla, jen aby nikoho neklepla.
Díky plíživé tmě nebylo vidět příliš daleko. Světla aut protínala a krajéla neviditelnou tmu. V dálce na kopci ozařovali nepatrnými kruhy lampy prostor kolem sebe. Škoda, že nebylo vidět nebe. Zvuk proťalo troubení neznámého z kolony aut. Tramvaj zacinkala. Rozjela se, aby mohla v podlouhlé zatáčce přibrzdit. Koleje nervózně zalomcovaly vagonem. Pustil sednout starší dámu. Zřejmě jela do divadla. Upravený kostým pastelových barev z šedesátých let dával jen tušit.
Chytnul se tyče. Jen na okamžik pohybu vyskočil ze svých myšlenek. Z myšlenek příjemných. Z myšlenek tak jemných, že nebyl schopen je uchopit. Z myšlenek, které v něm byly a kterých byl plný. Z myšlenek na jejichž konec nešlo dohlédnout. Úžasnost ho z nich obklopovala. Nechtěl před ní utíkat a nešlo se jí vyhnout. "Příští zastávka….". Musel vystoupit. Vylezl ven a mráz ho objal. Duchem byl pořád v myšlenkách. Šahaly po něm, objímaly ho, lezly mu ústy do krku, usídlily se v každé buňce jeho těla, hrály na babu mezi jeho vlasy, byly jich plné svaly, schovávaly se v jamce pod kolenem, využívaly lopatky jako úkryt, držely se chloupků na celém těle. Život se mu najednou vznášel v nádherné polaritě. Chtělo se mu zastavit a řvát. Nezastavil se a neřval. Nechtěl je rušit. Nechtěl je ze sebe dostat. Chtěl je mít pořád u sebe…

Tento příběh a žádná postava nejsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečností je opravdová a možná. S tímto příběhem se naprosto ztotožňuji.

To se mi stává zas a znova. Kde pohled je dotykem, volím slova. To co sem najít chtěl, se mi schová. A jak moc otevřít se mám a jak moc jsem dokořán. Tak nekousej do rukou co tě chtěj hladit. Raději umřel bych než tě zradit. Raději oněměl než ti lhát. Raději ztratil jsem než tě ztratit.

který prochází naší postmoderní společností. Člověk se bojí mít dítě, člověk se bojí o práci, jedinec se bojí krize, úplného omezení a vyhlazení svojí svobody. Vítejte, Česká republika 21. století. Trošku to navazuje na téma chybějící rodiny, které jsem tu zmiňoval. Těžko tvořit rodinu a mít na zřeteli nějaké její a svoje hodnoty v tomhle hybridu připomínající stát jen kvůli pár formalitkám. Všechno válcuje ekonomika a svinstvo. Je až nechutný, jak nám s tím přímo vytírají oči. Ještě se u toho smějí, protože se smát můžou. Když k vám budu upřímný, tak jsem trochu dost z toho, jak to tady vypada 23 let po pádu komunismu, smutnej a trochu frustrovanej. Trochu víc frustrovanej……… a hodně smutnej…….

p.s. dál nebudu pokračovat, protože bych se do toho zaplétal a upadal do stále větší depky. Navrhuju 4. pražskou defenestraci!

Bavim se o formální autoritě. Nikoliv o neformální, přirozené, osobní. Naprosto. Bez diskuzí. Jednoznačně. Jsem nechal působit různé formy autority v sobě a došel jsem k tomu, že prostě jí nemám rád. Ano, jistá nadřazenost podřazenost musí existovat. Nadřazenost jako informační spojovatel z vedení na nižší pozice. Jako motivátor, katalyzátor. Jako zadavatel a vykonavatel trestů. Prostě se nějaké stupně osvědčily, tak se v nich jede. Princip všichni jsme si rovni nevyústil zrovna šťastným způsobem. Odhlížím teď zcela od finanční stránky celého pojímání, od materiálna jako takového.
Vím, že nějaká autorita nademnou musí fungovat. Jediná možnost je založení něčeho vlastního, fungovat jen na sebe, ostatně i pod autoritou fungujeme samy na sebe. Nemusí, ale chci aby nademnou fungovala. Takto jsem to o hodně líp definoval a teď myslím jen pracovní život.
Co mi vadí a nevadí? Vadí mi na FA ukazování moci skrze tuto vlastní FA. Vadí mi pojeb, který dostanete neprávem a nemůžete ceknout. Vadí mi možnost vymýšlet si různé věci, jen aby jste byl ponížen a síla byla demonstrována. Vadí mi, že ve FA se ukáže jaká jste osobnost a když ne zrovna dobrá, tak to solíte a řežete. Krev stříká, vy jste spokojenej, kolektiv jsou ty ustrašené ovečky, co jste chtěli, aby byl. Vadí mi člověk, který dostal čočku a ted to skrze FA nechává ostatní sežrat. Vadí mi zběsilost toho, jak si nějakej píčus uspokojuje svoje ego, honí si ho jen a jen kvůli sobě. Po čase totiž zjistíte, že to není vůbec kvůli práci. Vadí mi, jak dotyčného nebo dotyčnou těší rozsévat STRACH. Vadí mi vidět, jak se někomu ve FA lesknou oči po totálním pojebu, což je známka uspokojení a vystříkání vlastního ega. Vadí mi princip toho, že to je formální a vy jste slušně řečeno v píči. Když se ohradíte, tak máte několik možností. Nejvíc pravděpodobná je možnost sice nechání si vás, ale házení klacků za každou cenu pod nohy a nejlépe mezi nohy. Druhá je vyhazova, jenže v týhle nejistý době FA čili zmrd neví jestli sežene adekvátní náhradu. FA vlastně rovná se Zmrd - od Zmrdů a vohnoutů od D-FENS. Třetí a poslední možnost je, že si kolem sebe vytvoříte ohradu, ostatní vás uznávají, FA přijal kritiku bud s klidem nebo s klidem a nechá vám to pěkně vyžrat až později. Tato varianta není příliš pravděpodobná.
Jak to řešit? Stejně jako obrana proti zmrdů. To znamená snažit se být dokonalý. Být nad věcí. FA kontrolovat, šlapat mu na paty a plnit si všechny svoje úkoly. Nenechat se vykolejit. Blby je, když se vám sejde FA která je zároveň zmrd. Potěš koště. Z toho je jen jedna cesta ven..
Mám rád normální lidský přístup. Lidi, kteří se vypracovali. Z nich to pak čiší. Dobře motivují a trestají když musí, ale hrají férovou hru. Snaží se vás formovat a přitom nepoužívají výše zmíněné techniky. Je to zcela jiný systém. Sice to mrvíte sem tam, ale jejich lidský přístup vám to nahradí. Je to o hodně lepší, aspoň co jsem prožil.
Pokud porovnám obě autority, tak u první se cítíte nejistě a jako v lágru. U druhé už jste pevnější v kramflecích, cítíte se jako lidi a že žijete. Proč vyvolávat strach v dnešní době, která je plná strachu?